BĚCHOVICE > HISTORIE > Litožnice

Litožnice

Mezi Dubčí a Běchovicemi, v místech, kde se dnes říká v “Litožnici” stávala kdysi farní ves s tvrzí a velkým dvorem. O zaniklé vsi se nám zachovaly četné zápisy, latinsky psané, týkající se ponejvíce farního kostela.

První písemná památka se nám zachovala z roku 1381 – a jmenuje se v ní “Wenceslaus, plebanus in Litoznicz” – Ves Litožnici, snad jen její část, koupil r. 1382 Mikuláš Rokycanský od vdovy Ulmanowy, avšak držitelem tvrze byl vladyka Nevlas, který také sám podával (jmenoval) faráře na faře litožnické jako patron kostela.

Z bohatého rodu Rokycanských zjednal si v posledním roce svého života za krále Jana (1346) Mikuláš, syn Menhartův, znamenitou památku založením panenského kláštera u sv. Ducha na Starém Městě Pražském. V poslední své vůli ustanovil k založení kláštera ves Libodržici v kouřimském kraji a i tak velkou částku peněz. Poručníkem neb vykonavatelem jeho poslední vůle byl biskup Jan Olomoucký, poboční syn krále Václava II., což dokazuje, že měl s biskupem důvěrnější styky. Štědrý odkaz neztenčil značné jeho jmění i mohl svému jedinému synovi, jménem Mikuláš, odkázati velké statky. Mladému Mikulášovi již za života svého otce náležely vsi Bošice a Dobré Pole v kouřimském kraji. Mikuláš Rokycanský se smluvil o tyto vsi s kouřimskou obcí tak, že byly Bošice osvobozeny ode všech povinností k městu Kouřimi, začež se zavázal z Dobrého Pole platiti ročně 6 1/4 hřivny stříbra. Na tuto smlouvu obdržel roku 1352 královský list od císaře Karla IV., v němž se praví, že “stalo se z jeho vlastní vůle i z vůle krále Jana i bratra Karlova, Jana, někdy vévody korutantského”.

Asi nedlouho potom seděl ve vsi Litožnici Pešek z Příboje a z Litožnic (zemřel r. 1375), který založil kapli všech svatých v kostele sv. Haštala v Praze. Od roku 1397 se připomíná Štěpán Litoměřický z Prahy jako držitel zdejší tvrze a patron kostela. Vládl zde spravedlivě a přísně. Když farář zavlékl někam missal a dva kalichy, donutil faráře, aby za odcizené věci zaplatil 14 kop grošů.

Štěpán Litoměřický pocházel z bohatého rodu Konráda Litoměřického, známého již roku 1340. Z narovnání mezi jím a Janem Jindřichohradeckým získáváme podrobnou zprávu o litožnickém statku, které zde uvádím v plném znění. Zápis pochází z roku 1407 a jest prvním českým zápisem v našich historických památkách:

“My, purkmistr a rada Velkého města Prahy, prohlašujeme veřejně, že ctihodní muži, Tomáš Platnéř a Jindřich z Chba, zlatník, byli zvoleni, co mocí vybaveni ubrmani, aby všechny věci, vády a rozpory, jež byly mezi Štěpánem Litoměřickým z Litožnic z jedné strany pro dědictví Štěpána z Litožnice, jež Hanuš od něho najal, jak listy o tom napsáno svědčí na základě úmluvy, kterou mezi sebou uzavřeli před naší radou, kde byly obě strany přítomny, učinili mezi nimi rozsudek, jak níže psáno jest.”

Za prvé - tak se vyslovili, že ony dva listy, jež byly napsány v tom nájmu, nemají vskutku žádnou moc, nýbrž Hanuš má Štěpánovi, ujci svému na dědictví Litožnickém na zvířatech a předmětech přenechati, co níže psáno jest. Item má Hanušovi zase Štěpán bez překážek vydati, co je psáno. Rovněž tak vyřkli, že Štěpán má Hanušovi, svému ujci a jeho dědicům dáti LXV kop grošů v sjednanou dobu. O tom má dáti on a jeho manželka zápis s pečetí svou a s pečetí dvou ručitelů.

Item rozhodli o XXX kop groších, o které Štěpán Hanuše požádal, rovněž tak o XI kop groších, které požadoval Hanuš od Štěpána. Tyto úmluvy o penězích mají býti vzájemné z obou stran, s výjimkou, že Štěpán má dáti Hanušovi IIII kop gr. Za různé škody, Tyto IIII kop r. se mají zaplatiti: II Kopy spolu s V kopami grošů na sv. Havla nejblíže příštího a II kopy grošů spolu s V kopami grošů na sv. Jiří.

Item má následovati na dobytku, obilí a různém nářadí, jak dále napsáno jest:

Za prvé - nájem, který připadá na příštího sv. Jiří, má převzíti Hanuš teď a z toho nájmu má dáti Jetřichovi z Ach V kop grošů a manželce Štěpána má dáti II a 1/2 kopy gr.

Item má tedy ponechati Hanuš na dědictví: XII starých krav a jednoho býka, 4 telata dvouletá, dvě krávy a dva voly jednoroční, 7 telat, které již nesají, suma XXVIII. Item XXVIII starých ovcí, VI beranů a l skopce, WII mladých oveček a XI mladých beranů. Item XIII starých sviň, dva staré kance a IV stará prasata, VI mladých prasat od zimy a XIII podsvinčat sajících, suma XXXVIII.

Item Hanuš má nájem nechati půl druhého sta slepic a půldruhého sta kuřat a dvanáct starých kohoutů. Item čtyřicet a půl kopy vajec, item XXIII starých slepic, IX starých hus a V mladých hus. Item XI koní za XVIII kop grošů, item vinici zcela a úplně vysaditi. Item kováři a pastevci dáti na dva pluhy na den sv. Martina, item dva pluhy se o okovati železem.

Item okovati jednu káru. Item lis na víno s nářadím. Item dvě putny k nim. Item od mých sedláků slepice ku dni sv. Havla. Item II nádvorní jesle s žebříky a XII velkých a malých troků na krmení dobytka. Item měřici na obilí s lopatou. Item IIII velké almary a IIII postele s malou postelí. Item jednu černou dubovou truhlu a všechny lavice, které ke tvrzi patří. Item slámu a stelivo a všechno zimní obilí má Štěpánovi dáti na žitu, ječmenu a pšenici. Item má Hanuš teď osíti svým obilím: ječmenem XX strychů, ovšem XXX strychů. Item všechno ostatní obilí má Hanušovi zůstat, vyjímaje slámu a co by zbylo na dobytku a nářadí má také všechno zůstat Hanušovi a vezmi si Hanuš s sebou až předá Štěpánovi statek.

Toto dědictví litožnické má Hanuš předat Štěpánovi osm dní před letnicemi, nejblíže příštími bez výzvy a odporu. Dáno v sobotu před nedělí oculi l.p. 1407.

Roku 1412 pronajal hospodářství své s rolemi, lukami, pastvinami, lesy, rostlinami, rybníky, vodami a vinicemi pustými i s lidmi poplatnými, s kurami, vejci, též s rychtou a pokutami malými i velkými i se vším jiným příslušenství, své sestře Kateřině, manželce.

Václava Štuka Cholupického, na šest let pořad příštích za 40 kop platu ročního, vymínil si je jen právo podací kostelní. Ale než doba nájmu vypršela, již se stala změna. Tvrz dostala dva pány, totiž Pecmana z Babic a Renclina z Kotvic a z Buben, z nichž první tu již roku 1417 poroučel. Drže polovici tvrze, oba pak podávali roku 1419 faráře.

Roku 1420 král Zikmund, když Husité táhli na Prahu, zdvihl se s veškerou svou vojenskou mocí od Kutné Hory, vojáky uherskými, s českými pány a kutnohorskými horníky přitáhl asi půldruhé míle cesty ku Praze a rozložil své stany na lukách mezi Litožnicí, Běchovicemi a Dubčí, odkud chtěl vyraziti ku Praze. Z tábora také vyjel na Nový Hrad u Kunratic, obsazený jemu věrnou posádkou, jen však aby zhlédl poklady zde králem Václavem uschované. Když obdržel v pátek dne 24. Května zprávu, že žatečtí, lounští a slánští táhnou Husitům na pomoc a společně že chtějí na něho zaútočiti, ulekl se toho a nepokládaje již vojenskou svou moc za dostatečnou k podstoupení boje, zůstal jen přes noc v ležení a dne 25. Května opustil tábor s takovým spěchem, že zanechal mnoho spíže v polích. Sám s Uhry se obrátil od Litožnic ke Staré Boleslavi, horníci pak s puškami a jinými vojenskými stroji svými se navrátili spěšně do Kutné Hory.

Roku 1439 odemřela polovice Litožnic po Mikulášovi Pacmanovi mladším, k níž se přihlásil jeho bratr Vaněk. Na druhé polovici seděl Frenclin a ještě roku 1456 zde bydlela Dorota, vdova po Frenclinovi.

Roku 1446 odkázala Jitka, manželka slovutného Vavřince Kvasliny, svému muži “dvě kopy grošů a 4 groše, dvanácte kúr (slepic) a kopu vajec platu a úroky ročního dědičného na Štěpánovi v Litožnicích.”

Dalším majitelem Litožnice byl Štěpán z Novosedel, před tím pán na Nupacích. R. 1450 se stalo konečně přátelské porovnání mezi slovutným Vavřincem Pecmanem s strany jedné a mezi slovutným Vavřincem Pecmanem s strany jedné a mezi Jankem a Dorotou, sirotky někde Štěpána z Litožnic o lán dědiny se sídlištěm, dědictví téhož Štěpána z Litožnic, otec jejich, s druhé strany, takže Vavřinec Pecman ze všech úroků v zadržených z toho dědictví propustil jest sirotky svrchupsaného a také sirotci svrchupsaní odřekli su v plně radě - z toho lánu s sedlištěm, dědictví v Litožnicích otce svého i svými budoucími: a také Janek, svrchupsaný syn Štěpánov, nemá k Jankovi Skrblíkovi žádného zření míti, kterýžto jest dědictví u něho koupil po věčné časy. Vennou zástavou připsal své manželce Lidmile z Charvatce tvrz v Litožnici.

Lidmila měla dne 13. listopadu 1487 při s Janem Dubecký, jak o tom svědčí zápis v registrech soudu komorního z téhož roku:

“V té při a rouznici, kteráž jest mezi Lidmilu Litožnickú s jedné a Janem Dubeckým strany druhé. Jakož jest táž Lidmila pravila, že se jí některý škody i kvalt stal a že ji ta věc dodnes napravena nenie a také o suchých dniech že jest na něm právo ustala, že on Dubecký nedostáv a ujel pryč. A toho se tahnuc na registra královksá. A týž Jan jest, že s ní o všechny věci mluven jest dobrými lidmi a toho táhna se též na smluvce. I takto ráčil jest o rozkázati, aby tíž smluvci tu vše mezi nimi ohledali a jestliže by týž Jan čemu dosti neučinil, aby ji tu věc potud a tak napravil, pokudž se týmž smluvcem za spravedlivé bude zdáti a to konečně od dnešnieho dne ve čtyrech nedělech pořád zběhlých. Actum ut supra.”

Ovdovělá Lidmila zapsala toto právo své Zachařovi a Janovi. Když Jan zemřel, vyprosili si čtyři zemané jeho odumřelý statek, tvrz a dvůr i ves Litožnici. Ale poněvadž Jan byl za života tak opatrný, že zapsal máteři dluh na statku, zůstala tato při svém a statek litožnický připadl synu Zachařovi. Když později byl litožnický statek přikoupen k Průhonicím, bylo vše již pusté, tvrz, dvůr i ves. Pustina zůstala pak i s kostelem při dubečském statku.

O litožnické faře se nám zachovaly tyto zprávy - roku 1348 dosavadní plebán František “Frencolinus” směnil si svou faru s Václavem, vikaristou kostela v Hradci u Tuškova. Václav komutoval 12. Února 1359 s knězem Mikulášem, plebánem ostrovským, ale již 7. Července téhož roku opět se vrátili oba na své původní místo: Mikuláš do Ostrova, Václav do Litožnic.

V letech 1358 - 1369 byl patronem kostela Nevlas z Litožnic.

Po smrti plebána Václava se stal roku 1397 plebán kněz Václav z Budějovic, který později se stal i kanovníkem vyšehradským.

Litožnickým farářem byl ještě r. 1408. Ten roku 1402 pronajal faru knězi Janu, řečeném “Sobotka” na tři léta, roku 1406 pak řeholníku Martinovi na dvě léta. Roku 1413 směnil si plebán litožnický Petr své místo s Mořicem “Mauriciem”, plebánem u sv. Jana na Zábradlí. Od Mořice převzal faru roku 1414 Jan farář v Udrči. Patronem kostela v letech 1397 - 1414 byl Štěpán, řečený Litoměřický z Litožnice. Roku 1419 komutoval litožnický Petr Pizda s Ondřejem, vikaristou metropolního chrámu v Praze. Presentátory byli tehdáž Peczman z Babic a František z Buben. Fara zanikla bezpochyby v bouřích husitských.

Ještě roku 1653 se platilo - později do studijního fondu - z důchodu uhřiněveského panství komorního platu mistrům direktorům a studentům koleje Nazaretské na statku dubečském ze vsi pusté Litožnice každoročně deset kop, do kláštera sv. Tomáše v Menším městě Pražském ze statku dubečského a ze pusté vsi Litožnice, též rolí a luk, ročně po deseti kopách.

Poslední zprávu o Litožnici nacházíme v katastru Marie Terezie z roku 1713. Přiznávací fasse , sepsána knězem Františkem Ždeckým, zmiňuje se ještě o kostele v Litožnici.

“V Dubečku kostel o samotě, bez lidí. Slouží se zde ročně dvanáct mší. V Litožnici kostel pustý.”

Roku 1713 tudíž v Litožnici stál ještě kostel, i když o vesnici již není zmínka.

27.2.2005 - Admin ; Přečteno: 14633 x